Z hlediska Božského principu jsou stejným kapitálem jako peníze, auto či vila i schopnosti člověka, jeho duševní vlastnosti, moudrost a osud. Tato úroveň připoutanosti skýtá největší pýchu, největší agresi a nejtěžší nemoci. Jde o to, že každý člověk ví: když mám peníze, mohu o ně již zítra přijít. Lidé duchovní tuto úroveň překonávají poměrně snadno, ale je tu pokušení příliš ulpět na rodině, postavení ve společnosti, milované práci – a touha reagovat agresí, když se tohle vše hroutí, je mnohem větší a blokuje se těžkými chorobami, zraněními a neštěstími. Stejně jako umírá tělo, umírají i naše schopnosti a duševní kvality. Nejtrvalejším kapitálem je moudrost. Velebení a láska k moudrosti jiného člověka či sebe sama je tím největším pokušením. Ulpění na moudrosti vyvolává tu největší agresi. Odsud pochází podobenství o andělovi, který svou moudrost stavěl výš než Boha a nakonec se Boha zřekl a stal se Ďáblem. Po čtyřiceti devíti životech se osud člověka rozpadá a s ním zaniká i lpění na moudrosti. Lidé skutečně moudří se stávají z jedinců s těžkým osudem, kteří přestáli mnohé strázně a neštěstí a uměli je přijmout jako očistu, protože pochopili, že opírat se mohou nikoliv o moudrost a osud, ale pouze o lásku k Bohu.