Předmětem monografie je doktrína prostoru pro uvážení (margin of appreciation). Evropský soud pro lidská práva používá tuto doktrínu při hledání vhodné míry volné úvahy členských států při plnění závazků vyplývajících z Úmluvy a sebeomezení (či intenzity přezkumu) Soudu. Vzhledem k odlišnostem historické, společenské, kulturní, ekonomické a jiné povahy jsou totiž vnitrostátní demokraticky legitimované orgány často v lepší pozici než mezinárodní soudci k poskytnutí náležité ochrany právům a svobodám zaručeným Úmluvou. V tom by jim měl být dán určitý prostor pro volnou úvahu. Soud poté jen přezkoumává, zda zásah či opatření, napadené stížností jednotlivce, spadají do rámce této volné úvahy či nikoliv. Tato doktrína byla ovšem předmětem zdrcující kritiky, protože s ní Evropský soud pro lidská práva nepracoval přehledně a konsistentně. Hlavním cílem této monografie proto bylo zkoumat, jaké faktory dopadají na použití této doktríny, a následně po analýze vztahů mezi nimi normativně zkonstruovat algoritmus, který by Evropský soud pro lidská práva mohl vzít v potaz při aplikaci dané doktríny, aby předešel opakování zmíněné kritiky.