V klasickém vymezení filozofa Josiaha Royce z roku 1908 se výklad loajality chápal jako povinnost, která klade neosobní, resp. nadosobní závazky nad pocit osobní odpovědnosti. Metoda, která našla své využití ve výzkumu jazyka loajality i v pracech historiků, se stala tématem 35. ročníku mezinárodního interdisciplinárního setkání k problematice 19. století. Téměř čtyři desítky specialistů z oboru literární historie, dějin umění, muzikologie, sociologie, historie a dalších příbuzných oborů diskutovaly o vztahu jednosměrné či oboustranné loajality Čechů k Habsburkům i Němcům, panovníků k pod- daným, katolíků k jinověrcům, občanů k po- litickým institucím nebo šlechtě. Výsledky sympozia přináší tento svazek doplněný dobovými vyobrazeními.