˝Biblí česká, to jest svaté Písmo podlé starožitného a obecného latinského od všeobecné církve svaté římské potvrzeného a užívaného přeložení˝, známá jako ˝bible Svatováclavská˝, je v povědomí české kulturní veřejnosti zřetelně zastíněna vůbec nejznámějším biblickým překladem – bratrskou biblí Kralickou. Jde nicméně o jednu z nejvýznamnějších památek českého jazyka a literatury barokního období, jejíž vliv – náboženský, kulturní i jazykový – lze sledovat až do devatenáctého století. Překlad, či přesněji adaptace starších českých překladů, přizpůsobená co nejvěrněji znění latinského textu schváleného tridentským koncilem (takzvané Sixto-Klementiny), vznikala z podnětu biskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenberka a prací jezuitů Jiřího Konstance, Matěje Štajera a patrně dalších spolupracovníků od sedmdesátých let 17. století a byla vydána ve třech svazcích v letech 1677–1715. Katolickému duchovenstvu se tak dostal do rukou autorizovaný, církevně schválený text v češtině, který mohl být bez obav využíván v liturgii i pastoraci. Předkládaná antologie si klade za cíl rozšířit a prohloubit známost Svatováclavské bible mezi zájemci mimo úzký kruh odborníků. Jako klíč k výběru a uspořádání textů byla zvolena liturgie, protože právě předčítání předepsaných perikop v rámci bohoslužby představovalo způsob, jímž se věřící seznamovali s textem Písma a jehož prostřednictvím překlad dále působil na lidovou kulturu. Zařazeny jsou perikopy, které byly čteny o nedělích a svátcích církevního roku; kromě nich výbor obsahuje rovněž ukázky z komentářů k biblickému textu a bohatý obrazový doprovod.