Dvanáct povídek a jednu novelu spojuje chuť vyprávět, ať již jde o rozmarné příběhy z cest do Španělska a Izraele, dobrodružství úředníka, bezdomovce nebo nálepky na toaletách, bláznivé eskapády přeborníka ve skládání Rubikovy kostky nebo v natáčení pornofilmů. Autorovi hrdinové včetně jeho alter ega míři do neznáma, do míst, která leží tu na okraji společnosti, tu za hranicemi spánku a jindy prostě jen za hranicemi. A ještě něco je společné těmto povídkám humor, třebaže to na první dojem zní paradoxně, je to pobavený odstup citlivého pozorovatele. Prózy Petra Stejskala nezapřou jeho příslušnost k severočeské drsné škole, jak ji kdysi napůl vážně, napůl ironicky definoval kritik Jan Nejedlý. Mnohem podstatnější však je, že povídky povídky psané za věku kosmomůry mají sílu vtáhnout čtenáře do proudu vyprávění a zanechat jej na konci možná pobaveného, možná zamyšleného, možná dokonce bohatšího o pár neotřelých metafórů.