Kniha Stevena Dicka se zabývá otázkou, nakolik je život univerzální a dochází ke zjištění, že při přechodu od uzavřeného vesmíru k otevřenému universu je třeba revidovat představu, že by se projevy života, byť na té nejnižší úrovni, omezovaly pouze na naši planetu. Autor je však kritický i k současným objevům mikrofosilií na Marsu už z toho důvodu, že se kromě vědy zabývá rovněž její historií. Na příkladu kanálů na Marsu ukazuje, nakolik utvářela vědecké koncepty i tak renomovaných vědců, jako byl Flammarion či vědci "na pomezí" jako byl Lowell, imaginace. Ta ve spojení s nedostatečným přístrojovým zázemím dala vzniknout i fantastičtějším představám, než byly dlouho kontroverzní kanály na Marsu. Přese všechnu skepsi však Dick přesvědčivě dokládá, že astronomičtí pluralisté jako byl Flammarion měli pravdu v jednom, že v éře „mnohosti světů" nemůžeme vyloučit hypotézu, že v myriádách galaxií existují podmínky umožňující život. Dick se rovněž zabývá rolí, kterou tyto představy, namnoze zlidovělé, hrají ve vědecko-fantastické literatuře a filmech. Od geoncentrismu k heliocentrismu musela vést cesta dále - k jistému panbiologismu, jehož zastáncem, se všemi skeptickými výhradami, tento biokosmolog je.