Tradice udílení doktorátů honoris causa, na západoevropských univerzitách počínající už koncem 15. století, se na pražské univerzitě ujala poměrně pozdě a navíc z poněkud odlišných podnětů. Poprvé hromadně poctila řadu významných osobností čestnými doktoráty a čestným členstvím v doktorských kolegiích v roce 1848, aby dodala většího lesku jubilejním oslavám pětistého výročí svého založení. Udílením čestných doktorátů posilovala univerzita národní vzdělaneckou elitu, ale též zvyšovala vlastní mezinárodní prestiž. Při výběru kandidátů se až do roku 1945 střetávaly na univerzitní půdě často protichůdné nacionálně-ideologické názory a zájmy, a to i po rozdělení univerzity na českou a německou v roce 1882. Autoři se snaží postihnout převažující názorové trendy v jednotlivých dějinných obdobích a zároveň i míru ovlivňování akademické svobody ze strany státu. Kniha je proto strukturována s ohledem na dějiny vysokého učení i na obecný společenský vývoj. Oslavy šestistého výročí založení Univerzity Karlovy, jejichž vyvrcholením měla být 8. dubna 1948 promoce čestných doktorů z řad významných zahraničních osobností, neblaze poznamenal nedávný únorový komunistický převrat, stejně jako celé následující období. K nápravě mohlo dojít až po listopadu 1989 dodatečným oceněním a převzetím diplomů. Čestné doktoráty udělené 8. dubna 1998 v rámci oslav 650. výročí založení Univerzity Karlovy se již řídily zásadami zakotvenými posléze v novém řádu pro udělování doktorátů honoris causa z roku 2000: udělovat ocenění osobnostem, které se v mezinárodním měřítku zasloužily o rozvoj vědy nebo kultury ve prospěch lidstva a mají vztah k Univerzitě Karlově.