Spletitá geneze Glagolské mše staví editora před nemalé problémy. Ačkoliv ji skladatel začal skicovat patrně již v roce 1920, k intenzivní kompozici se dostal až v roce 1926 v lázních Luhačovice. Partitura mše vyšla až po skladatelově smrti v roce 1929. Velké rozdíly mezi zněním před prvním nastudováním (5. 12. 1927) a konečnou tiskovou předlohou přiměly editora Jiřího Zahrádku k vypracování dvou partitur: partitury verze poslední ruky (BA 6862) a verze ˝září 1927˝ (BA 6863), které vyšly ve dvou svazcích v rámci Janáčkova Souborného kritického vydání. Základním provozovacím tvarem díla zůstává Janáčkova pozdější revize, instrumentačně bohatší, k nastudování jednodušší a zkrácená v jistých klíčových momentech; tuto verzi poslední ruky reprezentuje nový klavírní výtah, který vedle nové předmluvy Jiřího Zahrádky obsahuje také překlad církevněslovanského zpěvního textu do tří jazyků a přehled výslovnosti. Církevněslovanský text revidoval slavista Radoslav Večerka.