Karel Skalický je jednou z nejvýznamnějších osobností katolické pokoncilní teologie. Tato kniha – připravená k jeho devadesátinám – dokumentuje, v čem a jakým způsobem na jeho dílo navázali autoři mladších ročníků. Skalického zájem o proměny církve po druhém vatikánském koncilu inspiroval manžele Muchovy ke studii o pastoračních výzvách, které stojí před současnou církví. Tomáš F. Král byl osloven Skalického zájmem o mezináboženský dialog a do knihy přispěl textem o jednom velmi zdařilém pokusu převyprávět evangelium v indickém prostředí. Hana Šimrová navazuje svým článkem o jurodivých na Skalického zájem o východní, zvláště ruské křesťanství. Veronika Blažek Iňová ve své stati navazuje na Skalického podněty v knize Za naději a smysl, kde poukázal na vizuální pojetí Logu v naší kultuře. Vojtěch Šimek explicitně rozvíjí podnět ze Skalického knihy Po stopách neznámého Boha, že by religionistický přístup k původu ideje Boha bylo zřejmě možno přeformulovat do formy důkazu Boží existence. Studie Karla Šimra souzní se sociálním a pastoračně-diakonickým rozměrem teologie, akcentovaným ve Skalického teologii. Text Jaroslava Vokouna o reakcích církví na covidovou pandemii navazuje na Skalického zájem o radosti a naděje, bolesti a úzkosti současného světa, a na jeho úsilí vést své žáky k teologii, která bude mít globální a ekumenickou dimenzi.