Kniha českému čtenáři vůbec poprvé odkrývá mimořádně pozoruhodnou oblast historie naší vizuální kultury, a to prostřednictvím děl ze zdejších sbírek, zasazených do evropského kontextu. Vztah umění a fotografie se v 19. století formoval především ve třech rovinách. V první řadě to byly umělecké ambice fotografů, s nimiž se setkáváme již od samého počátku. Zároveň zde existovala nutkavá potřeba umělců - zástupců tradičních výtvarných oborů - vyrovnat se s novým typem obrazu, ať už byl symbolem nebezpečí, nebo naopak příjemného usnadnění klasických výtvarných postupů. A konečně, ke slovu se záhy dostali i teoretici a historici, v jejichž společnosti se umělci a fotografové potkávali a kteří byli oběma skupinám silnou oporou. Tyto tři úhly pohledu - pohled umělce, fotografa a teoretika - také tvoří základní osnovu knihy: umění vytvářené za pomoci fotografie, fotografie koncipovaná jakožto umění a konečně fotografie coby prostředek záznamu a zkoumání artefaktu. Nejenže nelze tato tři témata oddělit, ale jako celek nás dokonce vybízejí vracet se k tématu dnes již všudypřítomného vztahu umění a fotografie a všímat si jeho neustálých proměn.