Malířská řeč Alice Kopečkové (narozena 1969) osciluje mezi figurativním a abstraktním výtvarným názorem. Ve svých malířských realizacích se dovede uvarovat popisnosti stejně jako literárního přístupu zřejmě u vědomí, že fantazijní představy, které jí táhnou hlavou, nelze vystihnout slovem, nýbrž jedině obrazem. Jakkoliv převládajícím tématem malířčiny tvorby je ženské tělo, jež ji zajímá v jeho mnohotvárných a také mnohoznačných metamorfózách, nelze přehlédnout, že i její figurální kompozice v sobě zahrnují obsáhlejší pohled na svět. Křivky a objemy ženského korpusu mohou díky její metaforické optice navodit představu krajiny stejně tak jako v různých tělesných zákoutích odhalit jakási svérázná, veskrze intimní zátiší. O sklonu k integraci různých malířských žánrů vypovídají též díla vysloveně krajinářská nebo ta, která se inspirovala motivy přírodními a popřípadě i architektonickými, jejichž morfologie nemůže utajit člověčí tělesnost. Fascinují zvláštním tajemstvím, vztahem skladebných dominant vnuknou dialog lidských bytostí. Malířčino vidění světa se vymyká zmatení hodnot, jež charakterizuje dnešní dosti chaotickou výtvarnou produkci, její antropomorfní sklon projevující se v prolínání žánrů představuje přínos současné výtvarné kultuře.