Práce se zabývá hudebním směrem označovaným termínem spektrální hudba (koncentruje se takřka výhradně na francouzskou formu), který ze všech hudebních směrů období od sedmdesátých let dvacátého století až dodnes snad nejvýznamněji přispěl k hlubší reflexi vzájemného vztahu fenoménů instrumentální barvy a organizace tónových výšek. Po prvních kapitolách obecnějšího charakteru (zařazení spektrální hudby do historického kontextu, popis jejího výchozího gesta a jejích strukturálních východisek) následuje hlavní část práce věnovaná jednotlivým kompozičním technikám: analýzám konkrétních hudebních příkladů, jež byly vybrány ze skladeb předních představitelů tohoto hudebního směru (Gérard Grisey, Tristan Murail ad.). Závěr se pak pokouší o krátkou konfrontaci spektrálních kompozičních technik s technikami seriálními.