Emil Hácha je dodnes veřejností i mnoha politiky často vnímán jako symbol zla, jako člověk, který se klaněl fašistické nadvládě, který podlehl strachu. Často byl kritizován svými současníky, kteří ovšem válku strávili v bezpečí londýnského či moskevského exilu. Exilu, který jim naše země musela dodatečně zaplatit, ať již zlatem – jako těm v Londýně, nebo čtyřicetiletou podřízeností těm moskevským. Doktor Hácha byl zřejmě naším nejvzdělanějším prezidentem s obrovským smyslem pro spravedlnost. A také jediným prezidentem, který se o tuto funkci sám neucházel a nebojoval, ale musel být k jejímu převzetí značně přemlouván. Neměl sice zkušenosti z praktické politiky, ale přesto dokázal s německou protistranou hrát vyrovnanou a mnohdy i vítěznou partii. Žádný jiný náš president nebyl vystaven přímému tlaku agresora, který okupoval naši zemi. Za záchranu života mu vděčili studenti zatčení po 17. listopadu 1939 a nejen oni. Svým jednáním, které bylo často předmětem naivní kritiky, dokázal zabránit možnému zničení mnoha českých měst a velmi pravděpodobně i vyhlazení našeho národa. V tolika tak složitých a nebezpečných situacích se neocitl žádný náš prezident.