Jestliže se umělec chce vztáhnout nejen k uspořádanosti a stabilitě světa, tj. nejen k segmentované skutečnosti (rozmístění okamžiků vedle sebe), ale k probíhajícímu dění a dění mnohosti, pak musí zvolit takovou uměleckou formu, která umožní, aby se vedle organizovanosti a uměleckého záměru mohla projevit také oblast neorganizovanosti a nezáměrnosti, které nejsou pod autorskou kontrolou. Trvání chápeme jako stav, který se neustále děje, utváří, v němž se neustále prolíná uspořádané a neuspořádané a který je stavem nepřetržitého pohybu a proměny. Máme na mysli oblast spontánního, živelného, která jako by se bezprostředně rodila, kdy mezi jistými víceméně znakově stabilními významy slov a jejich póly vzniká dynamické napětí a rodí se představa dění, trvání, pohybu, kontinua.