Devatenáctý svazek Sebraných spisů Jana Patočky obsahuje filosofovy zápisky na nejrozmanitější témata, kterými se zabýval v letech 1946-1950. Sám k tomu říká v zápisu ze dne 14. XII. 1946: Původně byla to technika úmyslné formace, koncentrace, která vynucovala obraznost myšlenkovou. Úmyslem bylo dirigovat myšlenku dopředu, podle jistých hesel či pojmů, které se zdály důležité. Nyní technika jaksi a posteriori: teprve když se „nápad“ již zformoval, hledím jej zaznamenat. První technika byla čekáním na nápad, vynucováním nápadu všelikou slovesnou hrou; nynější technika hledí vystihnouti, z neodstíněnosti vybrati nápad, který tu již jest, všimnouti si toho, že tu jest, zintenzivnit jej, způsobit, aby pracoval více a do větší šíře, aby se organizoval kritikou. […] Ať jest to jakkoli chudé, výhoda jest v tom, že jest čímsi konkrétním, aspoň daným, přítomným, nikoli zcela iluzorním, zatímco v perspektivě „ryze budoucího“ se oddáváme snadno iluzi, že tu jest něco více než pouhá tendence dopředu, opřená o slovo, významový horizont beze vší uzavřenosti […] Zvláštní rozpor: co by nás uspokojilo, nemůžeme nikdy najít, a co dovedeme najít (poněvadž jsme to již nalezli), nás nemůže nikdy uspokojit. […] Hledáme takovou možnost, takovou polohu sebe sama, kde se cítíme volni, nad věcmi, nikoli v jejich područí a v objetí nejasnosti. Tak po hmatu hledáme svou cestu.