Společným jmenovatelem osmi próz z pera známého rumunského historika náboženství je dialektika posvátného a světského. Úlohu magična z autorových raných textů v nich přebírá složitější duchovní síla, jež skrytě zasahuje do života moderního člověka. Eliade v nich vytváří nový, neokázalý typ fantastična, jehož protagonisty jsou vesměs tuctoví lidé, kteří se proti své vůli dostávají do mimořádných situací a navzdory všemu dál zůstávají přesvědčeni o normálnosti své existence. Trpí podivnou ztrátou paměti a jediný způsob, jak lze záplavě neklamných příznaků paradoxní, paranormální existence čelit, je fabulace. Snovat příběhy podle autora totiž znamená možnost zachovat přítomnost mýtu ve světě, který už dávno pozbyl svůj posvátný rozměr.