Půvab šumavské přírody vybízí k náladovým črtám, ale to by bylo málo pro autora, jakým je Břetislav Ditrych. Spisovatel literatury faktu i básník zachycuje, co ho zaujalo či okouzlilo, ale také ví nebo tuší o příbězích pod povrchem viděného. Často procházel zdejší krajinu a obce, těšil se z pohledu na místa, která zná, a uvědomoval si nejen zmizelou Šumavu, ale s ní i zmizelé generace. Zmizelé pod nánosem času i vržené do vzdáleného prostoru. Zapuštěné svými kořeny i vykořeněné. Jejich osudy zamíchalo dvacáté století: „Nejdřív se jedni museli vystěhovat do vnitrozemí, pak druzí za hranice. Provinilí i nevinní.“ Ditrych pohlíží na „svou Šumavu“, jak ji lety s láskou okusil, ale prostředkuje čtenáři i vědomím historie jejích obyvatel přetavený pohled na „jinou Šumavu“. Že se tak děje ne výčtem fakt, nýbrž rozměrnou veršovanou skladbou, je ojedinělý a zdařilý experiment. Šťastným souzněním s textem je kolekce bezmála osmdesáti historických i současných fotografií. Ty, jichž autory jsou fotografové Josef Seidel (1859–1935) a jeho syn František (1908–1997), zapůjčil archiv Muzea Fotoateliér Seidel v Českém Krumlově. Snímky ze svých dnešních toulek Šumavou je doplnil autor. S verši Ditrychovy šumavské poémy se tu vine její německý překlad básníka Friedricha Brandla.