Kniha podává přehled koncepcí, kterými je charakterizováno Lacanovo pojetí psychoanalýzy a srovnává je s pojetím Freudovým. Je v ní tedy popsáno, jak se v určité rané vývojové fázi, kterou Lacan označuje jako stadium zrcadla, Já dítěte utváří v konfrontaci s obrazem druhé lidské bytosti, a poté je analyzován způsob, jakým jsou Freudovy objevy interpretovány v pojmech de Saussurova a Jakobsonova strukturalismu. V souvislosti s lacanovskou trojicí imaginárna, symbolična a reálna je ukázáno, jak to, co označujeme jako realitu, představuje imaginární a symbolické zpracování reálných prvků. Samostatná kapitola autor věnuje i Lacanově kritice způsobu, jakým byly interpretovány Freudovy poznatky o dětské sexualitě a o psychosexuálním vývoji. Pojednáno rovněž o způsobu, jakým Lacan chápe to, co Freud označoval jako pud smrti. Rozebírány jsou i souvislosti Lacanova rozchodu s Mezinárodní psychoanalytickou asociací. Jaké jsou příčiny existence dvou organizací sdružujících psychoanalytiky hlásící se k Freudovu dědictví? V čem bylo Lacanovo pojetí psychoanalýzy v ostrém protikladu k takzvané psychologii Ega, která po určitou dobu představovala dominující směr uvnitř Mezinárodní psychoanalytické asociace? Umožňují strukturalistické koncepce adekvátní interpretaci Freudových poznatků?