Kniha představuje výsledky široce koncipovaného vědeckého výzkumu, který byl v souvislosti s výročím začátku 1. světové války realizován nejen ve střední Evropě, ale i v Gruzii, Skandinávii nebo pobaltských zemích. Ukazuje proměny nacionalistické rétoriky v politických a estetických diskurzech v souvislostech se změnou mapy Evropy v roce 1918 a vznikem nových států. Z různých pohledů kniha sleduje, jakými způsoby byl poválečný moderní vizuální jazyk šířen mimo tradiční centra a jakou roli přitom sehrála mezinárodní avantgardní síť, cirkulace moderních časopisů a další aspekty. Zásadním vědeckým přínosem je narušení tradiční představy, vytvořené v západním diskursu dějin umění a založené na černobílém rozdělení na národní, oficiální ideologii mladých států a mezinárodní utopické programy světa „bez hranic“. Autoři knihy na různých příkladech přesvědčivě ukazují, že umělci, poháněni vlasteneckým étosem, často následovali obě myšlenky paralelně nebo v různých fázích jejich života. Návraty k národně koncipovaným programům v zemích, které vyvstaly na troskách Rakousko-Uherské monarchie, jsou inovativně interpretovány jako efektivní strategie preferující nejednoznačné umělecké projevy, usilující uplatnit se v každodenním životě a odpovídající specifickým sociálně-ekonomickým potřebám dotyčných států. Představením „neznámého“ umění a uměleckých manifestů ze sousedních zemí publikace otevírá nové obzory a vybízí další badatele k rekonstruování vlastní i globální kulturní historie v horizontální perspektivě, bez nacionalistických přístupů.