Kniha nabízí rozbor prozaické tvorby portugalských spisovatelů Branquinha da Fonseky (1905–1974) a Domingose Monteira (1903–1980) z hlediska modality „neobvyklého“, známé v románských jazycích pod termínem „insólito” (fr. insolite). Teoretické vymezení konceptu se inspiruje především výzkumem brazilských badatelů, pro něž se jedná o modalitu sloužící k literárnímu vyjádření něčeho mimořádného, nadpřirozeného či nepřirozeného, jehož účinkem je údiv, strach, nejistota či neklid. Současně se zde přihlíží k vymezení kategorie „neobvyklého“ coby všeho ne-typického. Všechny představené prózy vynikají určitým stupněm neobvyklosti: jedná se o inspiraci folklorem (motivy přízraku, bílého vlka a pokladu), obrazy dvojnictví, paranormální jevy a motivy děsivé džungle či strašidelného domu. Zatímco dílo Branquinha da Fonseky je již nějakou dobu v Portugalsku poměrně známé, tvorba Domingose Monteira není v současnosti dostatečně zpracována. Tato kniha si tudíž klade za cíl dílo tohoto rodáka z provincie Trás-os-Montes jednak detailněji popsat a analyzovat, jednak postavit vedle díla Branquinha da Fonseky. Kniha rovněž přispívá ke studiu tvorby Branquinha da Fonseky z perspektivy, která prozatím nebyla podrobněji zkoumána.