Strohou a poměrně moderní budovu u silnice z Vrchlabí do Lánova nešlo přehlédnout. Když jsem do ní koncem 50. let minulého století párkrát vstoupila, tak to tam tak zvláštně, nezapomenutelně vonělo. Mezi jejími zdmi padala podivná slova jako stoupák, termika, nezvyklá pro uši předškolního dítěte, kterým jsem tehdy byla. A taky jména Kumpošt, Bäuml a další. Ovšem to pravé dobrodružství nastalo až přes silnici od školy, na letišti. Přivedli mě tam a řekli, abych někde počkala. Já se bála pohnout, abych se nepřimotala mezi letadla, která přistávala a startovala. A pak to přišlo. Vydrápala jsem se do éra a mohla jsem letět s tetou Věrou.