Kniha Dějepisectví mezi vědou a politikou reprezentuje tři velmi různorodé přístupy k dějinám moderní historiografie. Autor se v nich zamýšlí nad propojením historického myšlení s dobovými společenskými představami a politickými podmínkami, jež nejsou na první pohled patrné, jež však ve své podstatě představují jakési podhoubí historického uvažování. V první kapitole nazvané Zrození ohledává kontury badatelské dílny V. V. Tomka a počátky sociálního dějepisectví ovlivněného mladší národohospodářskou školou mezi českoněmeckými historiky konce 19. a první poloviny 20. století, přičemž hlavním hrdinou tohoto dvoukolejného příběhu je Bedřich Mendl. V kapitole V zajetí marxismu analyzuje kontinuitu a diskontinuitu husitologického bádání v 50. a 60. let a vliv soudobých společenských představ na jeho změny, na osobě Františka Grause demonstruje příčiny proměn interpretačních přístupů na klíčovou otázku krize pozdního středověku a prostřednictvím recepce francouzské historiografie v českém prostředí v 50.–80. letech 20. století se pokouší odhalit příčiny zaostávání českého dějepisectví za historiografií inspirovanou novými badatelskými metodami. V závěrečné kapitole Inovace a inspirace subjektivním způsobem ohledává tři klíčové inovativní přístupy soudobého dějepisného diskurzu (prosopografie, mikrohistorie a sociální dějiny umění), často s akcentem na jejich rezonanci a vedle toho i zploštělé chápání v českém prostředí.