Kniha je druhým svazkem povídek Saula Bellowa, laureáta Nobelovy ceny za literaturu a Pulitzerovy ceny. Bellow je vynikající, něžně výmluvný portrétista lidských typů, jeho postavy jsou sochy utvářené hravostí a šibalstvím. Povídky jako by tvořily dvě skupiny – na jedné straně jsou zde novely, na straně druhé dlouhé povídky s nezřetelnými okraji, které snad původně byly románem. V obou ale jde vypravěči Bellowovi o totéž: vzpomíná na dávné události a zároveň používá svou verzi proudu vědomí, ve které zpomaluje reálný čas, žádá jej, aby se zdržel u titěrných vzpomínek, podrobností a záblesků, aby kroužil a vracel se. Zároveň však na nás Bellowovy povídky chrlí otázky světsko-náboženské: Které z našich dní jsou plné posvátné úcty? A jak je rozeznáme?