Osobnost svatého Františka z Assisi (1182?1226) fascinovala Josefa Váchala po celý jeho život. Nejvýznamnější dílo, které tomuto světci věnoval, vytvořil v roce 1920. Je jím cyklus dvaceti kreseb Sv. František z Assisi Dobráček. Mimořádnost tohoto díla je podložena celou škálou významů, jež do něj autor promítl a jež zasahují do nejrůznějších oblastí jeho uměleckých, náboženských i ezoterických zájmů. Cyklus je důležitým svědectvím o bouřlivé proměně, kterou procházel Váchalův tvůrčí názor v letech po skončení první světové války. Zároveň je dokladem Váchalovy tendence originálně, nebo dokonce hereticky vykládat tradiční náboženské ikonografické motivy. Tato blasfemičnost však neredukuje duchovní rozměr díla, naopak jej prostřednictvím nových impulsů z oblasti ezoterických nauk rozšiřuje o další významové vrstvy.