Pro rozvažování o svobodě projevu jsou nejdůležitější diskuse o krajnostech, limitech, mezních případech a hraničních kritériích, neboť ty jsou vždy diskusí o rozsahu samotné svobody. U každé lidské svobody se spolu s omezením krajnosti stává hraničním a krajním to, co předtím bylo ještě „kus od kraje“. Metaforicky jde o proces podobný loupání cibule. Odstraněním každé krajní slupky vzniká okraj nový. Zároveň se tím postupně zmenšuje samotná cibule – tedy ona svoboda. Restrikce různých extrémů vede následně k redefinici těchto extrémů, neboť vnímání „krajního“ se spolu se zákazem každé takovéto krajnosti posouvá. Tato publikace se proto věnuje fenoménu svobody projevu z pohledu hledání obecných a nadčasových rozhraničujících kritérií, a to jak pro vymezení samotného projevu a jeho rozlišení od jiných typů jednání, tak pro stanovení přípustných zásahů do svobody projevu ze strany veřejné moci. Věnuje se tedy jak formám, tak i důvodům omezení, specifikům jednotlivých nositelů svobody projevu včetně médií, horizontálnímu působení této svobody i některým dosud v Evropě ne příliš zohledňovaných kritériím (zejména kritériu obsahového zaměření restrikce).V práci jsou průřezově konfrontovány přístupy vycházejí z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu USA, které ilustrují dvě možná odlišná legitimní pojetí svobody projevu v moderních demokratických společnostech. Z hlediska samotné obsahové kolize svobody projevy a jiných práv či veřejných statků je pak bližší pozornost věnována sporným, diskusním a kontroverzním tématům (nenávistné a subverzivní projevy, difamace, pornografie či rouhání). Závěrem práce je sumarizována dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky týkající se otázek svobody projevu a práva na informace.