Francouzská revoluce patřila k těm okamžikům v dějinách, kdy všechno staré pominulo, a bylo třeba vytvořit nový řád, novou společnost založenou na nových principech. Tato událost byla příslibem svítání, počátku lidského rodu. K revoluci roku 1789 dochází ve stejné době, kdy se v umění střetává několik stylů: končící rokoko, neoklasicismus a preromantismus. V dnes již klasické knize Symboly rozumu rozvíjí Jean Starobinski brilantní úvahy o spojení a souvislosti těchto dvou fenoménů konce osmnáctého století, revoluce a umění. Smyslem knihy však není jen pouhý historický popis událostí, ale autor chce navíc osvětlit obrazy, mýty a symboly, s jejichž pomocí se lidé konce osmnáctého století snažili orientovat v událostech a pochopit směřování dějin, jež žili. Umění se vrátilo ke klasickým kořenům, aby lépe ztvárnilo obnovu společnosti. Všude se věřilo, že se bude slavit definitivní vítězství světla, došlo však k návratu stínu. Mozart, David, Goya, sluneční mýty a geometrická města, poslední benátské ohně a Kouzelná flétna, to jsou názvy témat výjimečné epochy, na niž Starobinski nabízí neobvyklý a atraktivní pohled každému, kdo chce hlouběji proniknout do její problematiky. Jean Starobinski (1920) pochází ze Švýcarska, kde vystudoval literaturu a medicínu se specializací na psychiatrii. Do roku 1985 působil jako profesor francouzské literatury a dějin medicíny na univerzitě v Ženevě. Publikoval množství prací, z nichž Jean-Jacques Rousseau:la transparence et l’obstacle (1957), L’invention de la liberté (1964) a Symboly rozumu (1973) měly rozhodující vliv pro zkoumání osmnáctého století.