Ve své vzpomínkové autobiografické monografii se profesor Otakar Poupa vyznává ze svých životních ideálů, splněných i nesplněných tužeb, zmařených plánů i nových nadějí a na pozadí historických událostí uplynulých šedesáti let podává obraz společnosti oné doby a života vědce v ní. Už při svém studiu medicíny zažil uzavření vysokých škol nacisty. Po válce pak po krásných, ale krátkých třech letech svobody, kdy se s obrovským zanícením věnuje vědecko-výzkumné i pedagogické činnosti, přichází únor 1948. Politická moc se snaží předepisovat vědcům, jak mají myslet. Ale ani politická moc, ani nevyhovující materiální podmínky nezabránily vzniknout novým poznatkům a objevům. A opak se zdálo, že nastává doba uvolnění, že se blýská na lepší časy. Přišlo Pražské jaro 1968 a provolání Dva tisíce slov, jehož byl profesor Poupa spoluautorem. A pak už následovala nucená emigrace, kdy vědec musí opustit svůj domov z politických důvodů a putovat po světě, aby mohl přežít a dál pracovat v podmínkách, která věda vyžaduje...