Nejúspěšnější kniha mezinárodně proslulého trenéra a kouče odhaluje principy vnitřní ("skryté") hry odehrávající se v "hlavě" každého tenisty mezi "prvním já" (mysl) a "druhým já" (tělo), která spolu soupeří o převzetí kontroly nad hrou, a rozhodují tak o jejím úspěchu. Autor rozebírá jednoduché psychologické postupy, jak se s tímto vnitřním zápasem vyrovnat - jak jej "zklidnit" - a zlepšit tak hru na každém stupni tenisové vyspělosti. Analyzuje nejen pocity, se kterými se setkává každý hráč, ale přináší i praktické rady, jak se s nimi vypořádat a zlepšit osobní mentální předpoklady, aby si mohl hru opravdu užít. Kniha je určena jak profesionálům, tak amatérským hráčům, kteří chtějí svou hru dále zdokonalovat. W. Timothy Gallwey – průkopník psychologického výzkumu sportovního výkonu, uznávaný lektor a autor několika velice úspěšných knih – se během své dráhy tenisového trenéra a kouče systematicky zabýval mentální a emocionální stránkou sportovního výkonu. Zkoumal tradiční metody výuky tenisové hry a snažil se dokázat, že vědomě usilovat o vyšší výkonnost pomocí instrukcí a příkazů je ve skutečnosti tomuto cíli na překážku a že i snaha někoho něčemu naučit vlastnímu procesu učení se brání. Jeho výzkum vyústil v objevení zásad tzv. metody Inner Game („vnitřní hry“), jež poté shrnul v knize Vnitřní hra tenisu, která vyvolala v řadách tenisových trenérů a sportovních odborníků mimořádný ohlas a odbornou diskusi – někteří tuto metodu nadšeně přivítali, jiní ji odmítali. Její účinnost a životaschopnost však prokázala skutečnost, že se již téměř čtyřicet let s úspěchem uplatňuje jak ve sportu, tak i v dalších odvětvích lidské činnosti. Gallweyovy myšlenky o učení se v jakékoli oblasti, zvláště pak ve sportu, jsou považovány za průkopnické a podle mnohých sportovních psychologů za nadčasové. Právě úroveň sportovního výkonu a jeho výsledky lze bezprostředně sledovat či měřit, takže jsou mnohem viditelnější a průkaznější než v jiných druzích činnosti. Model učení se v tenisu byl až dosud založen na instrukcích, které trenér považuje za správné: „Zpevni zápěstí!“, „Neměl bys při nápřahu držet raketu tak vysoko a vzadu!“, „Neustupuj před míčem!“. A žák se usilovně snaží tyto instrukce plnit, tedy dělat to, co by dělat měl, a nedělat to, co by dělat neměl. Vnitřní hlas v jeho „hlavě“, který autor nazval První Já, dává příkazy, ne nepodobné příkazům trenérovým, jeho tělu, Druhému Já, které představuje hráčův vnitřní potenciál a které by mělo tyto příkazy splnit. Výsledkem jeho snažení pak často bývají pochyby o sobě samém a přehnaná sebekontrola, stres, frustrace, strach z neúspěchu či poruchy koncentrace, jež přirozený proces učení se narušují a brání v jeho dalším rozvoji a růstu.