Domněnku, že se Jung jako vědec věnoval pouze druhé polovině lidského života, vyvrací soubor jeho prací na téma osobnostního vývoje. Zde se autor zabývá dětskou psychologií, výchovou a individuací. Jako podstatnou pro proces dětského zrání vnímá psychologii rodičů a vychovatelů. Neuspokojivý vztah rodičů proto může u dítěte zapříčinit psychickou poruchu. Schopnost dospělého stát se sebou samým je jakousi obdobou dozrávání dítěte a jedno na druhé intenzivně působí - proto je třeba, aby rodiče i učitelé rozvíjeli vlastní osobnost. Jak Jung trefně podotýká: „Nic nemá na děti silnější psychický vliv než nežitý život rodičů.“