Antiteroristická kampaň nutí Západ k novému promyšlení vztahu ke svým bývalým koloniím. Jsou to totiž právě křivdy a výčitky pocházející z třetího světa, z nichž se pokouší čerpat svou legitimitu teroristické křídlo islamismu, jehož stoupenci zaútočili 11. září 2001 na věže Světového obchodního centra. Jakožto politizované hnutí náboženské obrody napadá islamismus euroamerickou hegemonii a snaží se o založení muslimských polečností na islámských principech. Tato kniha představuje zdroje a povahu této islámské výzvy na pozadí ideologického sebepojetí Evropy v té podobě, v jaké se začalo formovat v osvícenském myšlení 18. století. Vztah islamismu a Západu je viděn z hlediska sporu mezi univerzalistickou vizí jediné planetární civilizace a partikularistickou vizí střetu civilizací. V tomto sporu se nejedná o čistě teoretická tvrzení, ale o ideje, které ve spojení s politickou dynamikou současné antiteroristické kampaně mohou získat „performativní“ hodnotu a stát se „sebenaplňujícími se proroctvími“: tím, že orientují jednání aktérů a ovlivňují volbu jejich strategie, pomáhají vytvářet realitu, kterou popisují. Čím více se boj proti terorismu blíží válce, nesené partikularistickým unilateralismem, tím více staví Ameriku a její evropské spojence proti muslimským společnostem, a tak potvrzuje rozštěp Severu a Jihu, redefinovaný jako střet Západu s islámským Orientem. Čím více na sebe naopak antiteroristická kampaň bere rysy policejně-soudních zákroků, opřených o univerzální principy spravedlnosti a multilaterální instituce kolektivní bezpečnosti, tím více napomáhá rozvoji jediné planetární civilizace mnoha náboženství a kultur.