Řecko a Turecko patří mezi státy, jejichž historii významně poznamenala studená válka. Jejich geostrategická výjimečnost, ještě zvýrazněná výsledky světového konfliktu z let 1939–1945, zapříčinila, že „zápas“ mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o vliv v těchto zemích přispěl ke změně americké zahraniční politiky vůči SSSR a k přijetí nového strategického konceptu, pro který se vžil název „strategie zadržování“ (strategy of containment). Důležitou událostí, jež vedla k větší angažovanosti Spojených států v oblasti východního Středomoří a Blízkého východu, byla již íránská krize roku 1946, mající za následek zintenzivnění amerického zájmu o dění v Řecku a Turecku. Když na začátku roku 1947 Velká Británie Spojeným státům oznámila, že nebude nadále podporovat vlády obou zemí čelících tlaku Sovětského svazu a jeho satelitů, stál Washington před rozhodnutím, zda dlouhodobý vliv Londýna v této části světa nahradí. Nakonec se Američané rozhodli, že Řecku a Turecku v rámci tzv. Trumanovy doktríny poskytnou pomoc, která výrazně dopomohla oběma státům udržet si svoji nezávislost. Autor ve své monografii analyzuje americkou zahraniční politiku vůči Řecku a Turecku v letech 1945–1953, jež zařazuje do širšího kontextu příčin vzniku studené války, i okolnosti vedoucí k formulaci a implementaci základního konceptu zahraniční a bezpečnostní politiky USA v době tohoto konfliktu – strategie zadržování. Práce vychází především ze studia nevydaných pramenů z amerických a britských archivů, z velkého počtu vydaných dokumentů a rozsáhlé odborné literatury.